Tato porucha se projevuje tím, že se pacient snaží na sebe strhnout pozornost a sklidit od lidí soucit pomocí předstírání příznaků různých chorob. V extrémní formě, kdy nemocný netýrá sebe, ale svou blízkou osobu, se tato nemoc nazývá Münchhausenův syndrom v zastoupení.
Tímto syndromem nejčastěji trpí matky, které se až s přehnanou starostlivostí snaží udržet své dítě za každou cenu zdravé.
Nebývá výjimkou, že matka je dítěti schopna podávat nesprávné léky za účelem zájmu lékařů o dítě. Je známo pár případů, kdy matky dokonce podávaly dětem s cukrovkou i dvojnásobnou dávku inzulinu. Tyto případy bohužel skončily smrtí potomků a ženy byly přijaty do psychiatrických léčeben.
Lidé s tímto syndromem doslova pomalu zabíjejí své blízké. Pokud si teď říkáte To to těm nemocným nedojde? Proč v tom pokračují? Vždyť musí vidět, že jejich příbuzný trpí., máte z části pravdu. Nemocní si uvědomují, že svým „obětem“ způsobují zdravotní komplikace, myslí si však, že jim tímto pomáhají získat lékařskou pomoc a nikoli že jim ubližují. Někdy toto vše dělají jednoduše proto, aby byli zajímavější a aby byla strhávána pozornost právě na ně. Tomuto jevu často předchází utrpení traumatu, šikana v dětství nebo nízké společenské postavení.
Julie Gregoryová se problematice této poruchy velmi podrobně věnuje ve své knize Bezbranná a to proto, jelikož si tímto peklem sama musela v dětství projít. Její matka neměla zrovna lehký život, hodně mužů ji opustilo, a tak hledala útěchu právě u své dcerky, kterou málem utýrala k smrti. Vodila ji na různá vyšetření, Julie dokonce podstoupila několik operací, její fyzický i psychický stav se drasticky zhoršil. Naštěstí svému osudu unikla.
Münchhausenův syndrom zůstává pro psychiatry stále velkou záhadou, ale stejně jako ostatní psychické poruchy se dá léčit. Velmi dlouho, ale dá. Je ale natolik zákeřná, že se může u postiženého objevit i po několika letech znovu. U Münchhausenova syndromu v zastoupení není nijak vzácné, že pacient si po ujmutí své oběti najde oběť novou.
