Každý, kdo už někdy letěl letadlem, určitě zaregistroval bezpečnostní kontrolu. Té se nikdo nemohl vyhnout a také nevyhnul. A jakkoliv to mohlo proběhnout hladce, mohlo to být klidně i dost nepříjemné. Což mohu potvrdit, už jsem zažil obojí. I chvíle, kdy jsem prošel bez pípnutí rámem bezpečnostní kontroly, vzal si batoh z pásu a nikým nekontaktován si šel po svých, i objíždění těla ‚plácačkou‘, tedy ručním detektorem kovů, i osahávání, a dokonce i otírání různých míst na těle tamponkem s úmyslem za pomoci nejmodernější techniky zanalyzovat, zda jsem nebyl v kontaktu z něčím nežádoucím, zřejmě drogami, výbušninami, jedy, radioaktivními látkami nebo kdo ví čím, co je v letadlech jakožto potenciálně nebezpečné nežádoucí.
Taková bezpečnostní kontrola prostě může být různá. Může jít i o pouhé nepatrné zdržení při cestě k letadlu, i o ‚buzeraci‘. Jak kdy a jak kde. A kromě toho, že někomu nemusí imponovat kontrola jako taková, zejména pak na letištích, na nichž už pasažéry ‚svlékají‘, tedy rentgenem pronikají až pod šaty a tam sledují případné zakázané předměty nebo podezřelé nepravidelné tvary, není příjemné ani to, že zde člověku někdy zkrátka něco zabaví. Což je jeho chyba, ne chyba zaměstnanců bezpečnostní kontroly, ale to je jedno. Když tu člověk přijde o láhev s pitím, je to jen malá mrzutost, když ale přijde třeba o nůž, který ho třeba provázel celým životem, nebo o nějaký jiný ostrý nebo jinak rizikový předmět, je to nepříjemnější.
Ale co se dá dělat. Musí to tak být. A všichni víme proč. Víme přece, že ne každý člověk má lidumilné názory, a ne každý, kdo nastupuje do letadla, musí nezbytně toužit jenom po letu z jednoho místa do druhého. Jsou tu i lidé zlí, zákeřní a nebezpeční, kteří by mohli změnit letadlo třeba i v nástroj vydírání nebo ve zbraň. To všechno už tu přece bylo. A kdo ví, kolikrát bychom nedoletěli do cíle, kdyby to nějaký zločinec nevzdal nebo neuspěl kvůli bezpečnostní kontrole.
